
Merino trička
21. 10. 2018
Vánoční perníčky
16. 12. 2018Příběh zimních kombinéz mých dětí:
To, že budu celý říjen a listopad pracovně mimo Evropu, jsem věděla velmi dlouho. Loňské kombinézy už jsou prodány. Nemusím být zdatný matematik, abych si už v srpnu nespočítala, že pokud na nové nenastříhám nejpozději v září, tak budou děti teď v prosinci trochu klepat kosu (no, při výletu na Praděd ji klepaly i v těch kombinézách, ale nepředbíhejme). Jenže milé dámy, ruku na srdce. Která máte morál šít zimní kombinézy, když venkovní teploty se pohybují asi o 40 čárek výše, než v kolika stupních je jejich budoucí zamýšlené použití? A když ještě potřebujete pro děti kalhoty, bundy, mikiny, legínky, spoďárky a já nevím co ještě. No možná tak úplně nepotřebujete, ale není s tím taková drbačka jak s těmi kombinézami a máte z toho šití větší potěšení.
No ale zkraťme to – výsledek je takový, že kombinézy vypadají úplně jinak než jsem chtěla. Nejsou podšity žádným heboučkým beránkem (protože toho vám fakt do 4 hodin od objednání nikdo nedoručí), reflexní prvky tam snad časem dodám a chyb je na nich až hrůza. Tam jsem zapomněla prošít šev, tam mi to nelícovalo, tam jsem naopak nejdřív švy sešila, aby mi pak došlo, že to sešití není v tu chvíli zrovna žádoucí. Kapuce nemá stahovací gumičku. Softshell (vzorovaný i jednobarevný) mi vyšel na centimetry a to jsem ještě honila kamarádku, ať mi vrátí ten, co jsem jí nabídla pro její synovce. No ostuda na druhou.
No ale dvě noční šichty a děti mohly odjet poslední týden v listopadu se mnou na hory. Jasně, že výzvou k otestování jejich hřejivosti, nepromokavosti a neprofukavosti nebylo nic menšího než zdolání nejvyššího vrcholu celé Moravy. Díky luxusnímu počasí bylo pocitově jen minus 10. Říkala jsem si, jak to budou líbivé fotky, dva eskymáci s parádními panoramaty. Ale ono nic zlatá rybko. Meda se pronesla celá v manduce a na fotce mi řve, že jsem ji z ní na chvíli vyndala. Miki se pro změnu nesl celou dobu tatínkovi na zádech. Takže aspoň se můžete na vlastní oči přesvědčit, jak je to oděv praktický, že dětem netáhlo na záda.
Kapuce musím očividně příště ušít ještě větší – vrstvení tří kapucí na sebe si holt prostor žádá.
A takhle nějak jsem si to původně představovala: že děti budou ochotně šlapat z Ovčárny až na vrchol samy, já si ty kombinézky nafotím, ony se budou šťastně usmívat a budou mít líčka jako jablíčka. Ve finále Meda udělala sotva 10 kroků, Miki byl ochoten nechat se sundat z tatínkovských zad jen za účelem odlomení rampouchů a díky větru, který vánek moc nepřipomínal, je stejně zakuklený až po řasy. A naprosto mě rozsekla svou poznámkou na vrcholu Pradědu: kdy ta raketa už maminko odletí? To je zatím nejlepší výlet, co jsem v životě zažil (ačkoli naštěstí ta raketa = rozuměj rozhledna na Pradědu, nakonec neodstartovala).
Kdo dočetl až sem, tak se konečně dostávám k nějakým technickým informacím:
materiál: zimní softshell (v podstatě žádný jiný nemám v zimě na kombinézy smysl), je podlepený fleecem. Navíc je celá kombinéza podšitá ještě počesanou teplákovinou. Dětem pod ni dávám štramplíky, tílko a triko z merino vlny, mikinu z wellsoftu a pak tu kombinézu. Když se hýbou, tak jsou v luxusním teple i v těch minus deseti za silnějšího větru. Potištěný softshell z těchto kombinéz už není sehnatelný, kupovala jsem kdysi a nezbyl mi teď z něj ani centimetr.
střih: Ottobre design, podzim 2014. Tohle číslo je za mě absolutní top – ušila jsem z něj už desítky věcí a na další se stále chystám, jak mi děti rostou. Investice se vrátila mnohonásobně. Jen jsem si navíc střih upravila o všitou kapuci a kapsy (bez těch by to nešlo!!!)
kombinézy jsou poměrně rostoucí, na rukávech a nohavicích jsou dlouhé náplety, takže doufám, že budu mít příští rok na podzim nohy na stole 🙂